Bývalá rychta č.p. 33

Za zmínku stojí i usedlost č. p. 33, bývalá rychta „U Češků“. Tato nápadná stavba archaického vzezření je nejstarší lidovou zděnou stavbou na Poličsku. Jedná se o rozsáhlou zděnou usedlost se čtyřbokým uzavřeným dvorem, má roubené patro hlavního křídla a volně stojící zděnou stodolu postavenou v klasicistním stylu.

Půdorysně je stavba zajímavá tím, že namísto průchozí síně vede stavením napříč široký průjezd. Vrata tohoto průjezdu jsou svlaková, pobitá do klínu fošnami,portál vrat je opatřen kamennými odrazníky.

Objekt má zajímavou historii, podle gruntovních knih byl kolem poloviny 16.století rychtou. V té době usedlost patřila Lukáši, rychtáři. Poté ji v roce 1558 koupil jeho syn Andrle, rychtář, později zvaný Andres. K rychtě náležela výzbroj – zbroj přední(přední plechová část zbroje), ple (plechové rukavice a pláty na nohy), piklhaub(přilba na hlavu), ručnice a meč. V Sádku byl vyzbrojen nejen rychtář, ale i každý sedlák. Po smrti rychtáře Andrese usedlost připadla jeho manželce Kuně, od které ji získal její druhý manžel Ondřej, syn modřeckého rychtáře.

Po jejich smrti v roce 1600 zapsala rychtu městská rada Matouši, rychtáři. Dalším majitelem se stala vdova Marjána a v roce 1608 ji postoupila svému manželu Václavovi. V roce 1648 se rychty ujal Václavův zeť Ondřej, ale již o rok později je uváděn jako další majitel Řehoř Lamplot. Řehoř záhy zemřel, proto 2. dubna 1660 prodal jako předešlý držitel rychty Václav Krčmář (je nazýván krčmářem až poté, co nebyl rychtářem) tuto usedlost zvanou už pouze krčma Mikuláši Lukšíčků.

Převedení práva rychty na jiný grunt potvrzuje i soupis poddaných dle víry z roku 1651, kdy je uváděn jako hospodář Mikuláš Lukšíček ve věku 36 let, nově usedlý na krčmě, jeho manželka Kateřina 32 let, dcera Mariána 15 let a služebný Job pohonič 13 let. 15. září 1667 Mikuláš prodal grunt Martinu Lídinovi a ten jej prodal v roce 1672 Adamu Češkovi. Po jeho smrti na gruntu hospodařila vdova a ta jej v roce 1681 postoupila svému synovi Mikuláši. Zemřel roku 1698 a grunt znovu převzala matka, která se provdala za Lukáše Jílků.

Dědicem se stal její nejmladší syn z prvního manželství Matěj Češka, který zemřel v roce 1764 a zanechal usedlost vdově Alžbětě. V roce 1771 při číslování domů za panování císařovny Marie Terezie bylo dáno číslo popisné 1 jinému stavení u Řívy (dnes rodinný dům Ehrenbergerových). Dle dochovaných zpráv začínalo se číslovat vždy rychtou, pokračovalo se nejbližšími usedlostmi kolem rychty a potom směrem dolů podél levého břehu Bílého potoka a pak nazpět po pravém břehu až na střed Sádku a potom směrem na horní Sádek a zpět – posledním očíslovaným domem v roce 1771 byl Zárubův mlýn s čp 92. Další číslování se provádělo postupně podle nově postavených domů. V roce 1771 měl tedy Sádek 92 obydlených domů.

Bývalá rychta dostala č.p. 33. Vdova Alžběta postoupila grunt svému synovi Filipu Češkovi v roce 1780. Krátce před svou smrtí v roce 1803 uzavřel Filip Češka smlouvu, podle které postoupil grunt dosud nezletilému synovi Filipovi. Chtěl tak zamezit sporům o dědictví, když odcházel bojovat do napoleonských válek.Prozatím měla hospodařit manželka Rozálie. Filip Češka hospodařil na gruntě se svou manželkou Annou, dcerou Josefa Sedliského, mlynáře v Sedlištích č.p. 2.Usedlost postoupil svému synovi Antonínu Češkovi v roce 1849.

Dalším majitelem byl František Caha, který byl majitelem lihovarnické koncese, a proto v roce 1884 provedl vestavbu lihovaru. Jeho předčasnou smrtí však lihovar zanikl. Poté statek sloužil jako krčma. Vdova Terezie se provdala za Františka Novotného a v roce 1908 usedlost prodala Františku Vavříčkovi. Po jeho smrti na gruntu hospodařila vdova Žofie Vavříčková až do roku 1923, kdy statek předala synovi Veleslavovi, který byl v rámci násilné kolektivizace uvězněn a v roce 1952 vystěhován. Od té doby objekt postupně chátrá.